Zastavit se. A poslouchat se.

Stává se vám, že se vám zevnitř vás ozývá nějaká důležitá zpráva a vy jí zaplašíte s tím, že teď na takové přemýšlení není čas, nebo že to, co jste si pomysleli, je nesmysl? A po čase se ukáže, že právě tahle zpráva byla správná?

Jak se propracovat k tomu, abychom se “poslouchali”?

Doba je uspěchaná a tak se snažíme každou chvíli našeho času vyplnit něčím. Kromě práce (samozřejmě) a dalších životně důležitých nezbytností (jíme, spíme atd.) si určitě najdeme čas pro věci nám příjemné – čas s rodinou, kamarády, odpočinek a tak. A všechno to máme naplánované, čas je skvěle a efektivně využitý. I po cestě do práce posloucháme hudbu, čteme knížky nebo už píšeme pracovní maily - prostě potřebujeme využít každou volnou chvilku k něčemu.

Času je málo, tak ať jím nemrháme. A jak tak pořád spěcháme a vyplňujeme čas různými aktivitami, nemáme čas mluvit sami se sebou. Resp. ono není potřeba mluvit, spíš si naslouchat. Stačí se zastavit, být sám se sebou, nic po sobě nechtít – žádné řešení projektu v práci, žádné nápady, kam zajdu s kamarády – prostě si věnovat ten luxus ničeho. Ať už ležet v posteli, bloumat po lese, nebo jen tak sedět na gauči, naordinujte si občas tento klid. Začíná k vám vaše nitro promlouvat?

Zkuste si to. Zpravidla dostanete odpovědi na to, co je pro vás dobré, kam směřovat a čemu má smysl se v životě věnovat.

Ne teda všechno najednou. Jestli si tento čas věnujete jen sporadicky, budete mít i sporadicky odpovědí, to dá rozum :-)

Co vás napadlo jako první? Neodhánějte to, že to vypadá nereálně nebo moc bláznivě.

Slyšela jsem už tolikrát: Vždyť mě to napadlo už kdysi, ale protože mi přišlo, co by tomu řekli kolegové, šéf…, nepustil jsem se do toho. No a vidíte, kolega to udělal a jaký s tím má úspěch.

Nebo: Už tenkrát jsem si pomyslela, že bych si ho neměla brát, ale byli jsme spolu dlouho, rodiče se pořád ptali na svatbu, tak mi to přišlo správné… Ale bohužel se rozvádíme.

Ale pojďme zpátky k zastavení se a hledání odpovědí. Bude to vypadat divně, když chcete jít na půl dne do lesa? Že budete hodinu ležet v posteli a koukat do stropu? O samotě? A je pro vás těžší si to obhájit před ostatními, nebo sami před sebou?

Nerada bych, aby to vypadalo, že vás tímto článkem chci nabádat k pravidelnému meditování, esoterické nauce, nebo tak něco.

Kdysi jsem pracovala na jednom projektu s 10 zkušenými psycholožkami. Kromě toho, že jejich vzájemná komunikace byla pro mě úžasný zážitek, největším objevem pro mě byla jejich jistota, že každý má řešení sám v sobě - a nepotřebuje žádné rady od ostatních.

Skutečně jsem to pochopila a uznala až po čase, kdy jsem si to několikrát ověřila.

Samozřejmě jedna věc je objevit, co je pro vás dobré a druhá je najít odvahu, si to prosadit. V první řadě před sebou a až v té druhé před ostatními. Když se budete ohánět tím, “co tomu řeknou ostatní”, věřte mi, že danou věc nebudet mít vyjasněnou sami se sebou. Je těžké si to přiznat, já vím. A nejlepší a nejjednodušší nástroj, který pro to znám, je si jednoduše do dvou sloupců napsat argumenty pro a proti a ono se vám to ukáže. V kterém sloupci toho máte víc?

A když už jsme u sepisování do těch sloupců – další skvělá věc je, napsat si, co v životě máte a co vám v životě chybí.

Tak schválně, je toho víc ve sloupci, co v životě máte? Úžasná životní rekapitulace, ze které budete mít pravděpodobně pár dní dobrou náladu.

Mám radost, když se daří využít ty nejjednodušší věci někdy i k velkým životním posunům. Chvíle o samotě a pak papír s tužkou (nebo pro někoho klidně počítač).

Doufám, že vám ty chvíle budou užitečné a budete víc v souladu sami se sebou.